Každé dvě nebo tři minuty sáhne pro mobilní telefon do saka. Na svém Blackberry píše krátké texty na Twitter. Ne tak krátké jako většina obyvatel západního světa. Limit 140 znaků platí na této mikroblogovací službě i pro uživatele z Číny, ale nezapomeňme - jsou to čínské znaky. Takže je možné napsat text, který by byl v angličtině nebo češtině dlouhý zhruba 400 znaků. "To není fér," říkám. "Je vás miliarda a ještě můžete psát dlouhé texty na Twitter." Usměje se. Je mu pětatřicet, ale vypadá klukovsky. "Ale zase nemáme demokracii. Takže jsme si kvit," říká dobrou angličtinou. Jmenuje se Zao Jing, ale používá pseudonym Michael Anti. Tak se proslavil jako jeden z nejprominentnějších čínských blogerů.

Svých patnáct minut slávy prožil v prosinci 2005, kdy Microsoft smazal jeho čínský blog. Vedl si ho totiž v sítí MSN, patřící právě Microsoftu. Společnost tak možná až příliš ochotně vyšla vstříc čínské komunistické vládě, které se nelíbilo, že Michael na blog napsal o protestech v jednom čínských deníků. "Jen jsem je zmínil. Ani jsem nenapsal, že je podporuju," říká. Ale o blog stejně přišel, ze dne na den a bez nejmenšího varování. Na Microsoft se snesla kritika, že upřednostňuje své obchodní zájmy před svobodou slova. A Michael se stal přes noc celebritou. S pětiletým odstupem se ho ptám, jestli se mu později někdo z Microsoftu omluvil nebo se mu své jednání aspoň pokusili vysvětlit. Kroutí hlavou. "Nikdy se mi pak už neozvali. Vlastně ani předtím. Prostě blog smazali a bylo to."

Čínský režim je jiný než totalita, v které jsme před rokem 1989 žili my. V něčem tvrdší, v něčem zase méně důsledný. "Když se nezajímáte o politiku, můžete žít v Číně celkem dobrý život. I média jsou relativně svobodná, určitě víc než v minulosti. Ale opět nesmíte psát o politice," říká Michael. Může cestovat, a často také cestuje. My si například povídáme v Berlíně. Oba jsme tu na pozvání neměckého ministerstva zahraničí, které vůbec poprvé uspořádalo návštěvu a setkání blogerů.

Obvykle se tyto programy pořádají pro novináře nebo třeba aktivisty za lidská práva. Teď německá vláda poprvé zaplatila výlet lidem, kteří žijí v šedé zóně mimo tradiční žurnalismus, ale minimálně někteří z nich mají ve svých zemích často větší vliv než profesionální novináři.

Platí to i o Číně. Takzvaná sociální média, tedy blogy, Facebook nebo třeba již zmíněný Twitter, představují pro vzdělané Číňany prý úplně první svobodný prostor. Aspoň to tvrdí Michael Anti. "Blogeři mají opravdovou svobodu. Mnozí jsou přitom novináři, kteří pracují v oficiálních médiích. Žijí dva životy. Přes den píšou to, co chce vláda, a v noci se na blozích promění ve svobodné občany," říká. Vlastně nepoužívá slovo "občani", nýbrž "netizens", což je nové slovo vzniklé spojením slov "citizen" a "net". Tedy "občan" a "Internet". Česky možná "netobčan".

Pro oficiální noviny píše i Michael. Původně vystudoval v Pekingu techniku, ale od roku 2000 pracuje jako novinář. Když vláda zavřela noviny, kde byl zaměstnaný, začal psát blog. Zároveň působil jako čínský spolupracovník nejdřív pro Washington Post, poté čtyři roky pro New York Times. Získal několik světových novinářských cen i stipendií, například rok studoval na Harvardu. Působí ale například i v porotě blogerských cen BOB´s, které organizuje německá stanice Deutsche Welle (placená vládou zejména pro vysílání v zahraničí).

Nejvíc ze všeho Michaela Antiho dnes fascinuje Twitter. Považuje ho za médium budoucnosti. Jeho texty čte v tuto chvíli 28 tisíc lidí. V miliardové Číně to vypadá jako maličkost, ale tuto službu dnes odhadem používá zatím jen 200 tisíc lidí. Možná proto vláda Twitter zatím spíše ignoruje. Ale další důvod je ten, že krátké texty poletující po Internetu je téměř nemožné kontrolovat a cenzurovat. Snad jen "vypnout" pro čínské uživatele celý Twitter, lépe řečeno jeho webovou stránku, což se v minulosti několikrát stalo. "Ale to nevadí, protože lidé dnes používají Twittter hlavně prostřednictvím aplikací na mobilech. Takže ho vlastně efektivně vypnout nejde," říká Michael.

Zamyslí se. "Vlastně je to poprvé za mnoho tisíc let, kdy mají Číňané k dispozici stoprocentně svobodné médium. Je to pro nás něco úplně nového. A myslím, že to není špatná zkušenost." Pak sáhne do kapsy a začne zase něco ťukat do mobilu. Asi něco nového na Twitter.

Markus Hesselmann, šéf online v deníku Tagesspiegel: "V USA a v Británii jsou skvělé politické blogy. V Německu máme blogy, na kterých mediální experti blogují o jiných mediálních expertech. To asi pro veřejnost není moc zajímavé."

 

Setkání s Markusem Hesselmannem, šéfem online v deníku Tagesspiegel

Základní info:

- deník politicky liberálně-středový, založený v září 1945, motto "rerum cognoscere causas" neboli "znát příčinu věcí"

- má náklad kolem 140 tisíc výtisků, plus mínus stabilizovaný, v poslední době lehce klesá

- vydavatelská skupina Holtzbrinck, další tituly deník Handelsblatt, týdeníky Die Zeit a Wirtschaftswoche

- web má cca 12 miliónů návštěv za měsíc, Tageszeitung.de je považována za jeden z nejlepších webových portálů německých novin

- redakce sídlí nedaleko Postdamer Platz

- více info např. na Wikipedii

- Hesselmann je v této funkci asi rok, předtím šéfoval různým rubrikám, kancelářím atd., byl korespondent v Londýně, v novinách je cca 15 let

- před Hasselmannem byla šéfkou oddělení Mercedes Bunz (o té všichni říkají, že byla skvělá, nejlepší v Německu), dnes pracuje v Guardianu

 

Mé poznámky z rozhovoru:

- Hasselmann má oddělení asi o deseti lidech, zároveň je však i vysoko v hierarchii v redakci deníku (aby měl vliv i na redaktory, reportéry atd.)

- online není ziskové, ale to prý v žádných německých novinách není (nebo téměř žádných)

- 95 procent je obsah, který vzniká pro tisk, pouhých cca 5 procent je originální obsah pro ciontent

- Hesselmann ví pouze počet návštěv a shlédnutých stránek, ne počet čtneářů, ten ho prý nezajímá (?)

- pyšni jsou na svou komunitu registrovaných čtenářů, opět nevíé jejich počet (?), ale denně prý generují cca 1000 komentářů

- všechny komentáře se editují, žádný není publikovaný rovnou

- redakce se snaží pracovat i s Facebookem, Twitterem atd., ale "moc nám to nejde, mám-li být upřímný"

 

Citáty a videa:

O papírových novinách a online

"Nevím, jak dlouho budeme vydávat tištěné noviny. Nikdo to neví. V Americe to vypadá, že už to dlouho nebude. U nás v Německu to možná bude déle. Možná některé tituly vydrží déle než jiné. Kavlitní intelektuální noviny, které mají cílovou skupinu mezi ldimi s vyššími příjmy. Naštěstí my takovou máme. Takové noviny možná přežijí trochu déle. Ale nakonec bude všechno digitální."

Zajímavý trend: u aplikací pro iPad se ukazuje, že je to v určitém smyslu návrat k tisku, tedy ne v tom, že by to byly novina na papíře, ale spíše ve čtenářském zážitku, v tom, jak jsou informace prezentovány. Tam je vidět určitý odklon od tradičního webu k původnímu pojetí v tisku

O blozích a osině v zadku

"Dobrou rolí blogerů atd. je ... být osinou v zadku klasických médií. Protože ti lidé existují, tak se kvalita žurnalistiky může zlepšovat. V Německu máme něco, co se jmenuje Bildblog, To je blog, který sleduje jen to, co píše Bild, a když může, tak opravuje jejich chyby. Takže Bild se tím musí zabývat. Podobný blog je i o Spiegelu. O Tagesspiegelu zatím ne."

O kamerkách pro píšící novináře

"Máme teď svého reportéra v Cannes na filmovém festivalu. On je velmi tradiční novinář, uznávaný kritik. A i on si teď s sebou vzal malou kamerku Flip. Má teď nějaké technické problémy (smích), neposlal ještě žádné video, ale to nepovažuju za důležité. Mezi lidmi v redakci je překvapivě velká ochota tyhle věci zkoušet. I když ono to vlastně zas tak překvpivé není. Novinařina je přece tvůrčí byznys."

... a jak to vypadá v online oddělení v 10 dopoledne

Malý kousek zajímavé debaty v maskérně německé televizní stanice Deutsche Welle (takový skromnější německý Hlas Ameriky). Americký moderátor obhajuje tradiční koncept žurnalistiky, ve kterém platí, že mediální obsah je několikrát kontrolován a že musí spplňovat určité standardy. Proti němu skupina blogerů, kteří vášnivě bojují za své právo "být média".

Přivítání významného činitele německého ministerstva zahraničí: "Je ohromně vzrušující se s vámi setkat. Musím říct, že se s blogery příliš často nesetkávám. Dokonce jsem se včera večer podíval na blog kolegy Rasmussena, abych zjistil, o čem to blogování je!"

Pravděpodobný překlad: "Vy jste blogeři? Vážně bych rád věděl, kdo mi tyhle schůzky domlouvá. Co vy jste vlastně zač? Jo a taky by mě zajímalo, jestli dneska bude v kantýně eintopf, nebo gulášovka."

Bloger z Ghany: "Říkal jsi, že učíš italskou literaturu?"

Bloger z Chorvatska: "Ano! Na univerzitě v Záhřebu."

"A proč?"

"Proč? Co je to za otázku?"

"Proč zrovna italskou literaturu?

"Protože ji mám rád. Zabývám se italskou literaturou celý život."

"Ale Italové nemají Shakespeara, ne?"

"Prosím?"

"Je ta literatura dobrá, když nemají Shakespeara?"

"Samozřejmě, že je dobrá. Italové mají ... třeba Dante Alighieriho."

"Ten Dante je lepší než Shakespeare?"

"Panebože. To se nedá takhle říct."

"Hm. To jsem si myslel."

 

(později)

Blogerka z Ázerbajdžánu: "Co je tohle?"

"To je chřest. Asparagus."

"Co je to?"

"Ty nevíš, co je chřest?"

"Nikdy jsem to neviděla."

"To jsou ... vařené penisy malých velryb."

"Panebože. To jich je tolik? Museli zabít spousty velryb."

"Průměrný velrybí samec má zhruba sto penisů."

"Aha. Tak to ano."

"He, he."

"Ty si asi myslíš, že jsem úplně blbá, nebo co?!"

 

(ještě později)

Bloger z Chorvatska: "Jedna věc mi nejde do hlavy."

Bloger z Číny: "Ano?"

"Jak to, že nás Chorvatů je tak málo a vás Číňanů tolik."

(Smích). "Asi málo ... málo se rozmnožujete."

(Uraženě). "Rozmnožujeme se dost."

Ticho.

"Teda většinou."

"Co to je většinou?"

"To se těžko kvantifikuje."

"Vidíš? Právě o tom mluvím."

Devětačtyřicetiletý Aliju Tilde kreslí v berlínské vinotéce cosi vášnivě na kus papíru. Jeden z nejznámějších blogerů v Nigérii však nevysvětluje nic, co by se týkalo webu či publikování. A nemá to nic společného ani s jeho rančem, který v Nigerii vlastní a kde chová asi 200 krav. Čáry načmárané na papíře mají vysvětlit logistiku něčeho mnohem subtilnějšího a ... přiznejme si ... pro většinu Evropanů asi zajímavějšího. Totiž jeho polygamního manželství.

Má třináct dětí a tři manželky. "Vlastně teď dvě. Jedna odešla. Ale já doufám, že se vrátí," říká s bolestným výrazem ve tváři. "Tak to jsem nerad, že se na to ptám," začnu se omlouvat, ale Aliju mě hned přeruší. "Vůbec se neomlouvej. Přátelé se můžou ptát na všechno. I na manželky." A vzápětí mě hned pozve do Nigérie na návštěvu. "Přijedu pro tebe na letiště a odvezu tě na svůj ranč. Abys to viděl na vlastní oči." Pro mě coby člověka, který je z Nigérie zvyklý spíše dostávat podvodné emaily než velkorysé nabídky, je to samozřejmě milé.

Ale zpátky do berlínské vinotéky. Asi abych na místě nebyl moc překvapený, začne Aliju kreslit zmíněné schéma. Velký čtverec jako obrys zahrady, a ve třech ze čtyř rohů menší čtverec. To jsou domy. Aliju je označí číslicem 1 až 3. "Tam bydlí moje manželky," říká, a vysvětlí, že dům číslo 3 je teď prozatímně prázdný. Ale pro snadnost pochopení mně prý popíše, jak to chodí při ´plném stavu´.

V každém z domů prý stráví dva dny. Přenáší si základní osobní věci a nějaké oblečení, ale jinak má v každém domě všechno, co potřebuje. "Dva dni v domě číslo jedna, dva dni v domě číslo dvě" ... přerušuju ho, že tomu rozumím. Ale že by mě spíše zajímalo, co tomu říkají manželky. "Co by říkaly? Když přicházím, jsou šťastné, že mě vidí. A když odcházím, jsou smutné." Tři krát dvě je šest, takže to znamená, že sedmý den v týdnu má volný? Podívá se na mě překvapeně. "Ani den volný. Jako na kolotoči. Ale když je muž silný, tak to zvládne," říká pyšně.

Ptám se, proč je s každou ženou právě dva dny. Proč nestřídá domy každou noc, případně nezůstane v každém déle. Aliju pokrčí rameny. "To záleží na muži. Například můj otec byl s každou ze svých manželek čtyři dny. Já se rozhodl pro dva," říká. Děti si prý společně hrají, ale vycházejí spolu i manželky. "V tom se Afrika liší od Blízkého Východu. Tam je také mnohomanželství povolené, ale není tak hluboko zakódované v jejich tradici. Manželky se tam navzájem často hádají a dělají scény. To u nás není. Moje manželky jsou šťastné."

Mohl bych se teď samozřejmě zeptat, proč tedy jedna z nich odešla, ale tak nějak po africku nechci dráždit geparda bosou nohou. A tak se zeptám, jestli si pamatuje u svých manželek a dětí křestní jména. Okamžitě je začne vyjmenovávat. Pokračuji tedy dotazem, zda zná i data narození. To ho rozesměje. "Tak to ne, nemám v hlavě diář. To se i někdy stane, že ráno potkám dítě a ono říká: ´Tati, mám narozeniny.´ Takže se seberu a jedu do města pro dort."

Jako muslim by mohl mít čtyři ženy, takže se ptám, zda-li by i čtvrtému rohu zahrady neslušel nějaký domek. Samozřejmě s další ženou. Ale zase je to otázka, kterou jako bych ho ranil. "Samozřejmě, že bych chtěl čtvrtou ženu. Kdo by nechtěl? Ale to je moc drahé. Navíc jsem se už ve čtyřiceti rozhodl, že nebudu mít další dítě. Když má člověk dítě, tak jako kdyby podepsioval kontrakt, že se o něj bude dvacat let starat. Aby mělo co jíst, kam chodit do školy a tak. A já chci být v šedesáti už bez starostí," říká Aliju.

Tím se dostáváme k tomu, že i v Nigérii je mnohoženství stále méně populární. Stojí totiž spoustu peněz. Když byla Nigérie méně rozvinutá, představovaly děti hlavně levnou pracovní sílu. Dnes ale znamenají náklady: za lékaře, za školy, za mobilní telefony. Jen si to představte, kupovat telefony po desítkách! "Moje ženy si každá vedou své účty samostatně, ale jednou za měsíc mi je dají a já je musím zaplatit. To je dost peněz!"

Řeč o penězích upoutá pozornost čínského blogera Michaela Anti, který sedí vedle nás. A když zjistí, že se ve skutečnosti bavíme o manželkách, tak se rozzáří ještě víc. Sám je ženatý - samozřejmě s jednou ženou a jedním dítětem. "Tři ženy, to je moc. Ale dvě ... hm ...," zasní se, "dvě by se mi líbily." Dávám mu tedy zákeřnou otázku: "Kdyby sis mohl vybrat, co bys chtěl víc? Aby v Číně skončil komunistický režim, anebo se zavedlo mnohoženství?"

Zamyslí se. To je zapeklitě těžká otázka. A pak odpoví šalamounsky. "Jsem pro demikracii a systém více stran. V politice i manželství," odpovídá. Obávám se, že se ani jednoho hned tak nedočká. Ale to už je jiná než nigerisjká historie.

Návštěva německé tiskové agnetury dpa, informace od výkonného ředitele Christopha Dernbacha, téma "tisková agentura v éře sociálních médií"

moje poznámky:

- základní info: německá agentura, založená 1949, vlastněná novinovými vydavateli a vysílateli

- jedna z největších agentur (ze cca 140 na světě), jedna z mála nezávislých (bez podílu nebo vlivu státu), poskytují zprávy jen mediálním firmám, nemají žádný "koncový" produkt (nechtějí konkurovat svým zákazníkům)

- obrat 120 miliónů euro, 170 zahraničních korespondentů

- každý den 800 - 900 "kusů" zpravodajství

- od července 2010 bude velký newsroom v Berlíně (různé druhy médií byly dosud odděleně), stěhují se tam redakce z Hamburku a Frankfurtu

- produkují nejen zprávy, ale infografiky, newsfeedy pro smartphony, obsah pro e-čtečky (Kindle, iPad)

- agentury čelí prohlášením: "lidé na Twitteru jsou rychlejší"

- když se něco stane (zemětřesení, válka, nehoda), vždycky jsou dnes první zprávy na Twitteru

- Dernbach není moc originální, když má demonstrovat klady i ú)skalí sociálních médií

- ukazuje fotku letadla po nouzovém přistání v řece Hudson (vyfocenou náhodným svědkem a publikovanou na Twitteru)

- ... a ukazuje taky fotku Steva Jobse (falešné zprávy o zdravotních potížích)

- takže jak dpa používá sociální média?

- jako zdroj informací

- monitoring, hledání informací, získávání fotek, zpětná vazba

- příklad: před nedávnem na trati do města Sylt havaroval vlak a kamión, uzavřela se trať, do daného místa není jiný přístup - agentura se přes Twitter obrátila na lidi, zda někdo nemůže podat svědectví, ozval se novinář na volné noze a spolupráce proběhla

- dpa má čtyři kanály na Twitteru

- dívají se na Twitteru jako na marketingový nástroj ("chceme ukázat, že jsme rychlí, přesní a že využíváme moderní technologie")

- "dpa open notebook" - na konci vydávaných zpráv jsou dnes odkazy na další informace, které shromáždili reportéři

- je tam také email reportéra a redaktora (kdyby to zákazníci chtěli diskutovat)

- mají portál dpa.news, ale zaheslovaný a pouze pro zákazníky

- zákazníci mohou zprávy komentovat (zpětná vazba)

- dpa nemá speciální pravidla, jak používat sociální média jako zdroj informací (stejná pravidla jako při získávání ibformací jinde - každou informaci ověřujeme, oddělujeme soukromé a veřejné zdroje)

- právě píší pravidla pro zaměstnance, kteří sami používají Twitter, Facebook atd (jako má již AP), základní pravidlo je "neproláknout zprávy, než je agentura oficiálně vydá a doručí zákazníkům"

- problémem je "kradení" obsahu, ale dpa není ve vztahu např. k blogerům tak agresivní jako AP

- používají malou kalifornskou firmu, která prohledává web a zjišťuje, kdo používá jejich materiál

- provozovatele webů pak kontaktujeme s tím, aby materiál buď stáhli, anebo zaplatili, proti blogerům nijak tvrdě nepostupují

- občanský žurnalismus: akceptujeme jako fakt, že velké zpravodajské události (nehody, katastrofy atd.) mají očité svědky a že ti jsou vybaverni potřebnou technikou (mobily, fotoaparáty), proto vyzýváme na webu lidi, aby nám takový materiál případně poskytli

- ale! musí být opatrní, několikrát se je lidé snažili podvést (jeden člověk chtěl propagovat film, vymyslel nehodu v Americe, falešné facebookové stránky, falešné telefonní linky, pronajatý byt v Berlíně)

- i v dpa se klasičtí píšící novináři stávají "multimediální", například teď agentura koupila 300 malých videokamer (Sanyo Xacti HD)

- když ji novináři nechce, tak ho prý nenutí ... "ale on časem uvidí, že kolegové s kamerami mají větší zábavu"